Ekonomika začíná vzkvétat, krize však zasadila ránu některým oborům

8. 5. 2011 08:36 - Podnikání autor: Redakce NašePeníze.cz

I když se český průmysl po krizi začíná vzmáhat, některým oborům zasadil poslední celosvětový propad ekonomiky citelnou ránu. Platí to především pro někdejší chloubu tuzemského průmyslu – výrobu nákladních automobilů, textilní průmysl a sklářství.

Tuzemským firmám mnohdy podrazil nohy i způsob, jakým přecházely ze státního vlastnictví do soukromých rukou, Foto: SXC

Tuzemským firmám mnohdy podrazil nohy i způsob, jakým přecházely ze státního vlastnictví do soukromých rukou, Foto: SXC,zdroj: NašePeníze.cz

Když na trať letošního 33. ročníku slavné Rallye Dakar vyjel nákladní automobil Liaz, bylo to podobné jako řadu let předtím. Vždyť nákladní vůz nesoucí tuto slavnou značku se na trati sedmého ročníku prestižní soutěže objevil poprvé v roce 1985. O tři roky později dokázal vůz vyráběný v severních Čechách obsadit v konkurenci těch nejlepších světových značek druhou příčku. Jenže zatímco konkurenční značky, které v roce 1988 skončily za českým automobilem v poli poražených, dál sjíždějí z výrobních pásů, tuzemský Liaz závodí již jen díky zájmu nadšenců z KM Racing týmu. Samotná automobilka již neexistuje a výroba nákladních automobilů skončila.

Osud Liazu patří k mnoha příběhům tradičních českých značek, pro které rok 1989 znamenal začátek konce. Vedle výroby nákladních automobilů a dalších strojírenských oborů postihla vlna krachů i další oblasti, v nichž české firmy tradičně vynikaly – textilní průmysl a sklářství.

Stoletá tradice

Ale vraťme se k Liazu. Firma navazovala na tradici výroby automobilů v Liberci, která sahá až do roku 1906. Na vrchol se dostala ve druhé polovině minulého století. Tvary kabin nákladních automobilů z Liazu dotvářely po celá 60. až 80. léta kolorit tuzemských ulic. I když v rámci celého východního bloku neměly liazky po technické stránce konkurenci, koncem 80. let už začaly za světovou špičkou zaostávat. Do roku 1990 to příliš nevadilo. Až 40 procent produkce, tedy 7 000 až 7 500 vozů ročně, směřovalo na tuzemský trh, dalších 60 procent pak do Bulharska, Maďarska, Polska, SSSR a dalších zemí východního bloku.

Rozpad východních trhů ale znamenal pro podnik šok. Zatímco ještě v roce 1990 firma vyrobila na 16 000 vozů a všechny prodala, v roce 1991 to byla již jen třetina tohoto objemu, tedy 4 205 vozů. V roce 1994 to pak bylo 675 vozů, a v roce 1999 dokonce jen 138. Od roku 1995 podnik střídal většinové vlastníky i ředitele, posledním majitelem byl slovenský Sipox Holding. Firma však neměla dostatek peněz na zajištění výroby a podnik dlužil zaměstnancům za mzdy i dodavatelům za energie. Poslední Liaz byl vyroben 1. září roku 2003, šlo o asistenční vozidlo pro dakarský tým Martina Macíka, poté fabriku opustili poslední zaměstnanci a její brány se definitivně uzavřely.

Záhy se ale začalo blýskat na lepší časy. Již v květnu 2003 zakoupila areál jablonecké motorárny společnost Tedom, kde se dříve vyráběly motory pro liazky. Společnost tam motory vyrábí dosud a ty patří k pilířům jejího výrobního programu. „Tradice značky Liaz je pro nás určitě důležitá s ohledem na to, že se jednalo o nejvíce využívanou značku motorů v Česku, na Slovensku a v zemích směrem na východ. Navázali jsme na znalosti a letité zkušenosti s výrobou a servisem motorů. Nyní je sice vyrábíme pod značkou Tedom, ale stejně vycházejí z původní koncepce motorů Liaz,“ řekl Profitu Drahomír Jelečka, ředitel divize Autobusy společnosti Tedom. Společnost však nečerpá jen z tradice, ale ve vývoji motorů dál pokračuje. Další vývoj motorů má za úkol takovou jejich modernizaci, aby vyhovovaly nejnovějším emisním standardům.

V Tedomu se postupně začalo uvažovat také o obnovení výroby užitkových nákladních automobilů. V roce 2006 tak vznikla společnost Tedom Truck. Firmě se však nepodařilo najít finančně silného investora, a tak místo plánovaných pěti tisíc vozů ročně produkovala jen desítky automobilů. Valná hromada společnosti Tedom Truck proto v září 2009 rozhodla o likvidaci podniku. Historie nákladních vozů ze severních Čech se tak definitivně přestala psát, i když jejich srdce, motory z jabloneckého závodu, jsou stále jedním ze stěžejních produktů, které společnost Tedom nabízí.

Podobně neslavný konec má také další česká automobilka – Praga. Automobilka založená v roce 1907 začala v roce 1952 vyrábět legendární model Praga V3S. Přestože se snažila i po roce 1990 rozvíjet především výrobu univerzálních vozidel pro komunální služby, skončila v roce 2004 v likvidaci. O rok později skončila i výroba motocyklů typu Enduro stejné značky.

A kam vede pátrání po příčinách pádu velikánů nejenom tuzemského automobilového průmyslu, ale i dalších tradičních průmyslových odvětví po roce 1990? Tehdejší podniky byly zaměřeny na plánovanou socialistickou výrobu a nebyly zvyklé se přizpůsobovat podmínkám otevřené tržní soutěže – zaměření na potřeby zákazníka, efektivita využití vstupů a jejich cena a podobně. „Plánované hospodářství a nedostatek financí na sklonku socialistické éry také zanechaly výrazné stopy na značné podinvestovanosti tradičních českých výrobců,“ řekl Profitu partner poradenské společnosti KPMG Petr Škoda. Navíc chyběly vyspělé výrobní technologie a postupy. Poté, co byly tuzemské firmy vystaveny zahraniční konkurenci, rychle ztrácely své postavení na tradičních trzích včetně bývalého východního bloku.

Privatizace

Tuzemským firmám mnohdy podrazil nohy i způsob, jakým přecházely ze státního vlastnictví do soukromých rukou. Důležitým faktorem byla nejasná vlastnická struktura, která vyplývala ze způsobu privatizace nebo někdy i neprivatizace. Často neexistoval jednoznačný vlastník, jenž by určil směr, kterým se má firma ubírat. Podle Škody to komplikovalo základní řídicí procesy, jako je stanovení cílů, strategie, rozhodnutí o tom, do jaké výroby investovat nebo kterou včas ukončit, přístup k financování. Svůj podíl mají na nešťastném konci firem i tuzemští politici. V 90. letech z české zahraniční politiky prakticky zmizela ekonomická diplomacie, takže místním firmám nepomáhal nikdo na nejvyšší úrovni hledat nová odbytiště za rozpadající se východoevropské trhy. Politici navíc přikročili k naprosté liberalizaci tuzemského trhu, takže místní výrobky nechránila prakticky žádná cla ani jiné překážky před dravou zahraniční konkurencí s dostatkem kapitálu na expanzi.

Bylo tu, už není

Staré továrny jsou ohrožený druh. Především v posledních letech padají k zemi jedna po druhé a na jejich místech vznikají nevzhledné krabice supermarketů nebo fádní bytové domy. Památkáři v tomto ohledu selhávají. Větší šanci dostat se na seznam kulturních památek mají totiž trafostanice a kandelábry než velké a bezpochyby hodnotnější továrny. V budoucnu jich tedy ještě minimálně třetina padne. Pak se možná sami nad sebou zamyslíme a zjistíme, že nám tu něco chybí. Cukrovarská ulice bez cukrovaru nebo Pivovarská bez pivovaru jsou totiž tím nejsmutnějším, co nás ve vztahu k historii podnikání může potkat.

Modřanský cukrovar
(architekti Matěj Blecha, Antonín Zloch)

Jedním z nejkřiklavějších příkladů nesmyslného bourání průmyslových staveb je destrukce bývalého cukrovaru v Modřanech. Objekt, který byl s touto pražskou čtvrtí nerozlučně spojen od roku 1861, byl až na solitérně stojící komín a malou budovu bývalých kanceláří roku 2005 srovnán se zemí. Na jeho místě měly vzniknout obytné domy. Investorovi ale došly peníze a záměr se prozatím odkládá.

Automobilka Praga
(architekti Stanislav Bechyně, Záboj Merz)

Průmyslových staveb, na jejichž místě vyroste aspoň nějaký smysluplný objekt, je poskrovnu. Jednou z nich je bývalá automobilka Praga v Praze-Libni, která roku 2002 ustoupila multifunkční hale Sazky, dnešní O2 areně. Přesto je i v tomto případě původní budovy škoda. Továrna s charakteristickou dvojicí výtahových věží z let 1917 až 1918 totiž tvořila výraznou dominantu širokého okolí.

Sladovna na Podbabě
(architekti Adolf Pěkný, Max Spielman)

Nejčastějším důvodem pro bourání průmyslových areálů je výstavba obytných domů. A nejčastějším argumentem, proč není možná konverze, jsou vysoké náklady a špatný technický stav původní budovy. Mohutná sladovna na Praze 6 z roku 1914 mohla být výjimkou. Investor zpočátku uvažoval o zachování centrální části s pěti komíny, nakonec ale změnil názor a roku 2007 celý objekt zbořil.

Strojírna Ruston
(architekt František Schlaffer)

Průmyslovým objektům nejlépe svědčí, když jsou využívány k původním účelům. To byl dlouhá léta případ karlínské strojírny Ruston. Soubor vzácně dochovaných budov z poloviny 19. století sloužil podniku Pražská strojírna až do konce roku 2005. O dva roky později ale přišly na řadu bagry a plošná demolice uvolnila místo pro silniční průtah. Zachována zůstala pouze kotelna s osmibokým komínem.

Robert Šimek

Textilní domino

Podobné příčiny stály také za krachem řady tuzemských textilek. Nejdříve v 90. letech nedokázala řada z nich konkurovat svým sortimentem. Ale i když mnohé postupně vytvořily modely, které by na trhu obstály, na výraznou změnu výrobních programů jim chyběly peníze. Do toho pak přišla levná konkurence z Asie. V předchozích letech se textilky v Česku skládaly jako kostky domina. V roce 2007 Krajský soud v Hradci Králové prohlásil konkurz na textilní společnost Tiba ze Dvora Králové nad Labem, o rok dříve skončila stejně také Tepna Náchod, kde přišlo o místo všech 200 zaměstnanců. Hned dva konkurzy prodělala textilní výroba v Krnově. Tamní tradiční textilka Karnola šla do konkurzu poprvé v únoru 2001. Po více než dvou letech skončil v květnu 2003 stejně i její nástupce, United Technology, který převzal část výroby, a to včetně asi 250 zaměstnanců. Právě zaměstnanci návrh na konkurz společnosti podali, protože nedostávali platy. K lednu 2009 skončila také textilní výroba v továrně Hartmann – Rico v Mostě, o práci tehdy přišlo 250 lidí.

Největší pád potkal loni Oděvní podnik Prostějov. Firma přitom byla dlouho dávána za vzor jako podnik, který sázkou na kvalitu a originalitu dokáže čelit levné konkurenci z Asie. Loni v dubnu tehdy největší textilka ve střední Evropě propustila 600 zaměstnanců a uzavřela svůj závod v Jeseníku. Dál měla pokračovat s devíti stovkami zaměstnanců, z čehož téměř tři stovky tvořily ženy na mateřské dovolené. Ani úsporná opatření však podnik nezachránila a společnost loni skončila v konkurzu. V srpnu ukončila sériovou výrobu a nyní šije pouze výrobky na míru. Zaměstnává již jen kolem 200 lidí. Přitom v dobách největší slávy pracovalo v OP Prostějov na 10 tisíc lidí. I když počátkem letošního dubna soud konkurz na podnik zrušil a umožnil společnosti pokračovat v reorganizaci, prostějovská textilka to ani nadále nebude mít jednoduché. Pohledávky vůči ní uplatňuje 555 věřitelů, kteří žádají celkem 2,15 miliardy korun.

Potíže mají i textilky, které nezkrachovaly. Poslední údaje textilní asociace za první pololetí roku 2010 uvádějí, že výrobci textilu a oděvů v Česku propouštěli. Snižování počtu zaměstnanců však už nebylo tak výrazné jako v minulých letech. V textilních a oděvních podnicích s 20 a více zaměstnanci pracovalo v prvním pololetí loňského roku 34 964 lidí, což bylo meziročně zhruba o 15 procent méně.

Řadu příčin propadu po roce 1990 má textilní průmysl společný s ostatními obory – rozpad trhů RVHP, chybějící vize dalšího rozvoje, neujasněné vlastnictví, privatizace, v jejímž rámci se musely některé podniky „profinancovat“ z vlastních zdrojů několikrát a pak jim chyběly peníze na další rozvoj. Prezident Asociace textilního, obuvnického a kožedělného průmyslu (ATOK) Jiří Kohoutek vidí mezi dalšími důvody i rozpad velkoobchodní sítě, která nebyla dosud obnovena. Bezprostředně po roce 1990 pak nemohly české textilky vyvážet do západních zemí, které chránily svůj trh kvótami a dalšími bariérami. To se podařilo zlomit díky iniciativě ATOK až v roce 1993.

I když v minulých letech přicházely z tuzemského textilního průmyslu samé špatné zprávy, odborníci věří, že právě v současnosti nastává obrat k lepšímu. Podle nich se čeští zákazníci vracejí k tradičním tuzemským značkám. Zatím to není všeobecný trend, týká se spíše informovanějších zákazníků. Zvyšuje se například zájem o klobouky a čepice Tonak z Nového Jičína, textilní tenisky značky Novesta, výrobky ostravské oděvní firmy Codi anebo ponožkové zboží firmy Loana z Rožnova pod Radhoštěm.

Oživení je znát i na celkových číslech. Český textilní průmysl za rok 2010 zvýšil své tržby o více než 5 procent a jeho produktivita vzrostla o téměř 16 procent. Podle ATOK se na příznivém vývoji projevil především český export do Německa. Krachovat a omezovat výrobu by podle asociace nemusely žádné tuzemské textilky. Stačilo by, aby se zaměřily na produkci s větší přidanou hodnotou. „Textilky, které přežily, osvědčily velkou houževnatost, kreativitu, schopnost se přizpůsobit, růst produktivity i konkurenceschopnosti. Řada textilních kapacit – zejména v progresivním segmentu technického textilu – dosahuje více než uspokojivého zakázkového předstihu a perspektivu roku 2011 vidí jako velmi slibnou,“ říká prezident ATOK Kohoutek.

Tuzemské podniky nemohou asijským firmám konkurovat výrobky, jako jsou klasická trika s krátkým rukávem nebo obinadla. Největší šanci na úspěch dávají podle expertů dvě kategorie výrobků, technické textilie a oděvy na míru. Kromě sázky na perspektivní produkci by českým textilkám pomohl také vstřícnější přístup státu a Evropské unie. Mohly by tak pomoci napravit „špatnou pověst“, kterou toto odvětví má. „Stačilo by, kdyby z nás nedělali ,mrtvolu‘. EU má nejednu studii, která dokládá, že evropský textilní, ale i oděvní průmysl má ze všech odvětví nejvyšší inovační potenciál, ale ve skutečnosti se na něj nahlíží jako na neperspektivní odvětví,“ upozorňuje Jiří Kohoutek.

 

-Dalibor Dostál | celý článek najdete na Profit.cz

 

Tagy: ekonomika průmysl podnikání obory