Důchod je riziko které hrozím všem. Co na to ekonomové?

- Penze autor: red

Co nás čeká v budoucnosti v rámci demografického vývoje? Podařil se třetí pilíř důchodové reformy? Jak funguje doplňkové penzijní spoření? Jaké jsou rozdíly mezi účastnickými fondy a transformovanými fondy? Rozhovor Emila Brože s Richardem Siudou (ředitelem prodeje a členem představenstva Conseq penzijní společnosti), Janem Ležákem (manažerem pro externí prodej Penzijního fondu České spořitelny) a Lukášem Škopkem (vedoucím péče o firemní zákazníky spol. Partners).

Ilustrační foto

Ilustrační foto,zdroj: freeimages.com

Jaká jsou rizika pro klienty, kteří si nevytváří rezervy na stáří?

Jan Ležák: Rizikem samo o sobě je důchod. Jde o riziko, které nás všechny čeká a je potřeba se na něj připravovat. Na to máme nějakých 40 let aktivního života. Hlavním rizikem je, že klient se v případě nevytváření finančních rezerv plně spoléhá na státní penzi. Státní penze je v důchodovém systému zohledněna prvním pilířem, ale první pilíř nám nikdy dopředu neřekne, jakou výši penze budeme mít. Rizikem tudíž je plně se odevzdat státu a spoléhat na to, že to bude stačit.

Lukáš Škopek: Já to možná zjednoduším a vezmu do toho svůj osobní pohled. Osobně se bojím, že na stáří zůstanu sám a nikdo se o mě nebude starat. Nebo že budu nemocný či budu bez peněz. To jsou vlastně tři základní věci, kterých se já osobně obávám na důchod. Kolega vlastně shrnul vše důležité.

Richard Siuda: Já bych možná doplnit to, že se zde bavíme o riziku. Budeme se bavit asi o mladších klientech či klientech ve středním věku, jak řešit důchody. Tento problém ovšem řešíme již dnes. Dnes se neustále bavíme o tom, že by bylo dobré důchodcům přidat víc. Že by důchodci potřebovali víc, že na tom nejsou sociálně dobře. Ale zkrátka na to není z čeho brát. V důchodovém systému není neomezené množství peněz, které tam přitékají. A může se přidávat jenom tolik, o kolik se víc vybere nebo o kolik se víc navýší deficit. A to jsme se ještě zdaleka nedostali do problému, do kterého se dostaneme za dvacet, třicet let. A tím je demografický vývoj.

Riziko spočívá v tom, že se dožiju důchodu, ale nebudu mít peníze na plnění svých koníčků, cestování apod. Což je smutný důchod. Je to tak?

Lukáš Škopek: Nejenomže nebudu mít na užívání si důchodu, ale abych vůbec měl na to žít v tom důchodu. To je to riziko do budoucna, které tam číhá.

V roce 1950 jsme měli 738 000 důchodců. Dnes je to již nad 2 miliony. A projekce počítá až s rokem 2101, kde máme důchodců již 2,5 milionu. Bude na důchody, když vidíme stoupající trend v počtu důchodců?

Richard Siuda: Na důchody bude určitě. To rozhodně ano. Ale je otázka na jak vysoké. A je otázka, co za to budeme platit. V zásadě se dá souhlasit s tím, co řada politiků říká: průběžný systém je dlouhodobě udržitelný. To samozřejmě dlouhodobě udržitelný je. Ale aby byl udržitelný, tak se budou muset měnit některé parametry. A to v zásadě to, že buď v důchodu budeme dostávat relativně méně, nebo ho budeme dostávat od pozdějšího věku, nebo budeme více „ždímat“ pracující. Ani jeden z těchto parametrů není bezbolestný a samospasitelný. Vždy se prvním dvěma budou bránit důchodci a třetímu ti, kteří na důchodce budou pracovat.

Dnes jsou dva pracující lidé na jednoho důchodce. Za čtyřicet let by to mělo být jeden pracující na jednoho důchodce. Je to pravda? A jak vysoké daňové zatížení by pro lidi muselo být, aby se vše zaplatilo?

Lukáš Škopek: Jsou to samozřejmě jenom předpoklady. Záleží na tom, kam bude směřovat demografický vývoj, protože i v minulosti byly kalkulace, které ne vždy úplně vyšly. Samozřejmě jestli to číslo bude čtyři na jednoho nebo tři na jednoho, tak to je v tomto okamžiku těžko z mého postavení predikovat. Nepředpokládá se ovšem, že by žádné důchody nebyly. Jak zmiňoval Richard Siuda – kdyby stát řekl „nebudeme vyplácet důchody“, rázem bychom se přesunuli na úroveň úplně jiných zemí. Otázka ovšem je, jak vysoký ten důchod přesně bude.

Pane Ležáku, jak Vy vnímáte demografický vývoj?

Jan Ležák: Již spousta věcí zde byla řečena. Možná bych doplnil, že již dnes se můžeme podívat, jak to vypadá se státním rozpočtem. Dlouhou dobu byl ve schodku, poměrně vysokém schodku – několik desítek miliard. V letošním roce poprvé se dostáváme do toho, kdy je naplánován plusový rozpočet na výplatu důchodů. V demografii lze vidět, že dnes máme poměrně dostatek pracujících lidí, kteří financují malý počet důchodců.

Ale v budoucnu se to změní, a s tím je potřeba počítat. V dnešní době, kdy ekonomika jede na plné obrátky, systém funguje. Přesto se vytváří deficit. Jak to bude asi za dvacet, třicet let, kdy vlastně pracující přesuneme do důchodového věku, nově narození budou již v aktivním životě a budou přispívat do státního rozpočtu na sociálním pojištění. V tu chvíli vznikne mnohem větší problém, než vidíme dnes. A již dnes to vytváří deficit. Je to obrovský problém.

Vy jste, pane Škopku, zmínil, že ta projekce nemusí ČSÚ vyjít. Tomu napovídá další graf – Přírůstek a úbytek obyvatel v ČR od roku 2002 do roku 2017. Je zaznamenán pouze malý úbytek obyvatel v roce 2013 a 2002, ale jinak je průměrný přírůstek 50 000 lidí ročně. Je tedy možné, že demografický vývoj nemusí být tak špatný.

Lukáš Škopek: Byla by to ta pozitivní stránka věci.

Richard Siuda: Tohle si ale můžeme namlouvat možná pro tu projekci v roce 2100. Tam se třeba nemusíme trefit. Ale pro rok 2040 je to prostě jasně dané. My víme, kolik se nám dnes rodí dětí, tzn. víme, kolik lidí nám přijde do pracovního systému za 20 let. Zároveň víme, kolik máme lidí, „Husákových dětí“, kteří půjdou za 20 let do důchodu. To, že dojde k dramatickému zvratu, je naprosto jasné. Jak to bude vypadat za 80 nebo 100 let, je něco jiného. Tam si můžeme malovat, že se stane něco mimořádného. Ale na to určitě nemůžeme spoléhat či si to přát.

Takže potvrzujete, že je demografický vývoj je riziko?

Richard Siuda: To podle mě není riziko, to je jistota. Prostě k tomu zvratu v poměru počtu pracujících vůči počtu důchodů definitivně dojde za nějakých dvacet, dvacet pět let. Víme, kolik se nám rodí dětí. Víme, kolik nám odejde důchodců. Lze to změnit jediným možným způsobem. Řekneme, že „Husákovy děti“ nepůjdou do důchodu v 65 letech nebo 67 letech, ale v 67 nebo 70 letech. Tím bychom tohle ošetřili, a pak by počet důchodů dramaticky nenaskočil. Ale to je něco, co si nemůžeme dovolit. Nemůžeme na to spoléhat.

Více ve videu na Investujeme.cz

Tagy: důchod penze penzijní reforma demografie

Zdroje: investujeme.cz