O multiplikaci depozit a zprostředkovatelské funkci bank

21. 6. 2007 – 3:00 | Naše peníze | Redakce NašePeníze.cz | Diskuze:

O multiplikaci depozit a zprostředkovatelské funkci bank
Placeholder | zdroj: tisková zpráva

Impulsem pro napsání této úvahy byl kus rozhovoru dvou studentek, který jsem náhodou zaslechl před Ekonomicko-správní fakultou Masarykovy university. Jedna se svěřila druhé, že si neví rady s domácím úkolem. Otázka zněla, kolik peněz se v bankovním sektoru vytvoří, když si někdo uloží do banky tisícikorunu za předpokladu, že je míra povinných minimálních rezerv dvě procenta.

Její kamarádka odvětila, že si stačí vypočítat jednoduchý depozitní multiplikátor, který se rovná převrácené hodnotě povinných minimálních rezerv, a ten pak vynásobit tisícem. Dál jsem je už neposlouchal, nevím, k jakému výsledku se dobraly. Bylo ale zřejmé, že stejně jako tisíce dalších studentů zabředly do nesprávné ekonomické teorie. Jejich uvažování evidentně vyplývalo z teorie multiplikace depozit (resp. generování či kreace vkladů), která je v různých ekonomických učebnicích hluboce zakořeněna. Používá se k vysvětlení tvorby nabídky peněz. Předpokládejme neexistenci mezibankovního trhu peněz. Podle zmíněné teorie banka přijme od nebankovního subjektu vklad, z něhož odebere stanovenou částku a uloží ji u centrální banky (povinné minimální rezervy). Zbytek vkladu pak poskytne jako úvěr dalšímu klientovi. Ten jej promění ve výdaj, tedy v tržby jiného subjektu. Částka poté bude tímto subjektem opět uložena v bance a celý proces se opakuje. Z jedné uložené tisícikoruny by tedy v případě povinných minimálních rezerv ve výši dvou procent mělo vzniknout padesát tisíc depozitních korun – za předpokladu, že banky nedrží vyšší než povinné minimální rezervy, že existuje neomezená poptávka po úvěrech a že se všechny poskytnuté peněžní prostředky vrací zpět do banky. Zdá se to na první pohled logické a elegantní. Jde však o teorii, která je v rozporu s realitou. Zastánci multiplikované expanze vkladů předpokládají, že úvěry vznikají z vkladů. Aby banka mohla poskytnout úvěr, musí podle nich nejprve získat zdroj. Ve skutečnosti však banka před poskytnutím úvěru nemusí čekat, až do ní někdo vloží peníze. Sama je schopna libovolnou částku peněz vytvořit, aniž by potřebovala sebemenší vklad. Popišme si nejjednodušší případ vzniku peněz. Po poskytnutí úvěru vznikne pohledávka za klientem (růst aktiv banky) a zároveň je klientovi připsána na běžný účet příslušná částka (růst pasiv banky). S úvěrem tak vznikne i závazek banky vůči klientovi. Vklad byl generován úvěrem a nikoliv naopak, jak tvrdí teorie kreace depozit. Identifikace této kauzality je naprosto klíčová pro odmítnutí teorie multiplikace vkladů. Pak je evidentní, že ukládání rezerv z vkladů komerčními bankami na účet u centrální banky neznamená postupné vyčerpání zdrojů pro poskytování úvěrů. Míra povinných minimálních rezerv tudíž není omezením pro úvěrovou činnost bank a není nástrojem ovlivňujícím peněžní nabídku. Přesto banky nezahltí ekonomiku nekonečným množstvím úvěrů. Existují určité meze, na nichž se jejich expanze zastaví. Je dána především obezřetností bankéřů – nedostatečné řízení rizika nesplacení úvěrů může vést až ke krachu banky. Stabilitu bankovního systému mohou posílit i některá opatření orgánů bankovní regulace, například tzv. kapitálová přiměřenost. I tak se však zdá bankovní systém křehčí a celá ekonomika nestabilnější, když připustíme, že teorie multiplikace depozit neplatí. Centrální banka už nepůsobí jako instituce, jež má vývoj peněžní nabídky ve své moci. Důsledkem toho může být sílící tlak na posílení dozoru a regulačních opatření v bankovnictví. I to by snad mohlo být důvodem, proč mnoho zapálených liberálů na teorii kreace vkladů stále trvá a ignoruje výše uvedené známé skutečnosti. Zaměřme se ještě na další aspekt bankovní soustavy, který s již formulovanými myšlenkami úzce souvisí. Schopnost tvořit bezhotovostní peníze je vedle provádění bezhotovostního oběhu (platebního styku) základní funkcí dnešních bank. Mnoho učebnic makroekonomie a bankovnictví však řadí na první místo jejich zprostředkovatelskou funkci a dvě výše uvedené funkce někdy vůbec neuvádějí. Položme si otázku, zda jsou bankovní ústavy skutečně finančními zprostředkovateli. Kladení důrazu na zprostředkování peněžního toku mezi věřiteli (vkladateli) a dlužníky (příjemci úvěru) vychází – stejně jako teorie multiplikace vkladů – z neoklasické tradice, kde se předpokládá dokonalá přeměna úspor v investice. Podle těchto názorů banka v roli prostředníka díky svým přednostem (kupříkladu značné informovanosti) onu přeměnu usnadňuje. Zde pro zjednodušení opět ignorujme mezibankovní trh a působení centrální banky. Považujeme-li banky za finanční zprostředkovatele, musíme de facto souhlasit s principem, že úvěry vznikají z vkladů. Výsledkem takového uvažování je často znázorňovaný trojstranný vztah, v němž příjemci úvěrů získávají od banky tytéž peněžní prostředky, které banka získala od vkladatelů. Bývá to v literatuře nazýváno nepřímým financováním. Vyjdeme-li však z předpokladu, že banka je schopna sama peníze tvořit, jeví se tradiční přisuzování zprostředkovatelské funkce bankám jako obtížně obhajitelné. Pro investora, který žádá úvěr, banka vytvoří nové peníze. Prostředky, které banka dříve získala od vkladatelů, s nově poskytnutými penězi nesouvisí. Vložené i nově vytvořené peníze figurují jako jednotlivé položky pasiv banky – za předpokladu, že si klient bude přát připsat úvěr na běžný účet u téže banky. Z tohoto pohledu na finanční operace banka peníze nezprostředkovává a trojstranný vztah je vidět těžko. Vypadá to spíše, že banka vytváří s jednotlivými klienty (vkladateli i příjemci úvěrů) navzájem nezávislé bilaterální vztahy. Přesto nemohu ideu zprostředkovatelství tak snadno zamítnout. Zatím jsme hovořili pouze o peněžních tocích, o zprostředkování peněz. Existuje ale také pojem likvidita, pod nímž rozumějme zůstatky bank na mezibankovních účtech. Především se jedná o zůstatky na clearingových účtech u centrální banky. Mezi peníze se nepočítají. Tato skutečnost vyplývá z definice peněžních agregátů vymezujících peněžní zásobu. Nyní se zaměřme na to, jak se bude měnit likvidita jedné komerční banky při základních operacích. Pokud do ní klient vloží peníze, její likvidita vzroste. V případě, že se jedná o bezhotovostní převod, vzroste likvidita automaticky, poněvadž se zvýší zůstatek příslušné banky na clearingovém účtu u centrální banky a poklesne stav účtu banky, z níž částka odešla. V případě, že klient vloží do banky hotovost, zvýší se množství prostředků, které banka drží v pokladně. Ty podle definice peněžních agregátů též mezi peníze nepatří. Banka je má možnost vložit do centrální banky oproti zvýšení zůstatku na svém clearingovém účtu. Budeme předpokládat, že tak učiní, neboť je držení nadbytečné hotovosti pro ni nevýnosné. Její likvidita se tak zvýší. Při poskytnutí úvěru klientovi se, jak jsme již vysvětlili, zvýší množství peněz. Likvidita banky ale ceteris paribus zůstává konstantní do doby, než se klient rozhodne své peníze z bankovního účtu převést jinam či vybrat v hotovosti. Pokud je převádí do jiné banky, dojde k „přelití“ likvidity, tj. snížení zůstatku clearingového účtu dané banky a zvýšení zůstatku u banky, kam prostředky míří. Likvidita banky, která klientovi poskytla úvěr, klesla. Pokud si subjekt bude chtít vybrat úvěrem poskytnuté peníze v hotovosti, banka mu je vyplatí z pokladny. Předpokládejme, že si pak chybějící hotovost opatří u centrální banky výměnou za prostředky na clearingovém účtu. Její likvidita tak i v tomto případě poklesne. S ohledem na výše popsaný mechanismus lze dospět k závěru, že banka není obecně zprostředkovatelem peněz. Bezhotovostní peníze sama vytváří. Může však nebankovním subjektům zprostředkovat hotovost, popř. fungovat jako „zprostředkovatel likvidity“. Poslední pojem jsem dal do uvozovek, neboť není v ekonomické teorii zaveden. Jsem si vědom jeho nejednoznačnosti v případě, že začneme uvažovat i aktivní působení banky na mezibankovním trhu a operace měnové politiky centrální banky. To je ale již téma pro jiné pojednání. Málokterý ekonom se během života nesetkal s námitkami od vzdělaných i nevzdělaných lidí, že ekonomie je velmi abstraktní věda odtržená od reálného života a tudíž prakticky nepoužitelná. Mnozí intelektuálové dokonce ekonomii jako vědu odmítají. Například Martin Seymour-Smith ve svém díle „100 knih, které otřásly světem“ v části věnované Adamu Smithovi píše: „A vůbec, je ekonomie … skutečně vědou?… Ne, není. Lidé se pokoušejí přistupovat k ní vědecky, ale ona je spjata s iracionálními prvky v lidském chování až příliš těsně, než aby se mohla stát vědeckou metodou. Kromě čistého zdravého rozumu nic z těch údajně neměnných „zákonů ekonomie“ skutečně nefunguje.“ Přestože s tímto a podobnými názory nesouhlasím, nelze nad nimi jen tak mávnout rukou. Výmluvně totiž demonstrují, jak část veřejnosti vnímá tento obor. A kupříkladu teorie multiplikace depozit takové kritice vyloženě nahrává. Objevuje se téměř v každé základní učebnici makroekonomie. A na mínění neekonomů o ekonomii nemají podle mě velký vliv kvalitní sofistikované publikace založené na matematicko-statistických metodách, které tvoří podobu dnešní ekonomie, ale spíše jednoduché a rozšířené ekonomické knihy. Tento neutěšený stav by neměl nechat ekonomy chladnými. Co však lze udělat pro jeho zlepšení? Je třeba zastavit pokřivování myšlení studentů a poškozování obrazu ekonomie v očích laické veřejnosti. Je třeba některé teoretiky, Kantovými slovy, probudit z dogmatické dřímoty. Je třeba přiblížit se pravdě a osvobodit ekonomii z jařma prázdného, spekulativního vědátorství. Můžeme se o to pokusit přehodnocením některých doposud automaticky opisovaných tezí, po němž by mělo následovat vyškrtnutí maxima zavádějících teorií z učebnic. S tím je třeba začít a klidně s teorií multiplikace depozit v první řadě.

Kurzy

Kurzovní lístek: 24.4.2024 Exchange s.r.o.

EUR 25,220 25,340
USD 23,550 23,730
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma

Nejnovější články