Proč přišla revoluce? Bývalý režim ztratil kontakt s realitou

17. 11. 2012 – 14:47 | Životní styl | Redakce NašePeníze.cz | Diskuze:

Proč přišla revoluce? Bývalý režim ztratil kontakt s realitou
Strnulý politický systém a snaha udržet pevně moc ve svých rukou vedla nakonec k pádu režimu, který vládl v Československu přes čtyřicet let. Foto:SXC | zdroj: NašePeníze.cz

Konec socialismu v Československu se nesl v duchu vnitropolitických krizí okolních států a stupňujících se demonstrací požadující společenské změny. Krize komunistického aparátu, který už nebyl v listopadu 1989 schopen nijak reagovat, ale nastala dříve, ztrácel totiž kontakt s každodenní realitou.

"Sametová revoluce má několik příčin, ať už dlouhodobé nebo krátkodobé. Šlo však také o spontánní událost, kterou se nepodařilo tehdejším vrcholným představitelům zastavit," popsal listopadové události roku 1989 historik Jiří Suk. Podle něj měli komunisté problém zejména v tom, že jejich prestiž výrazně poklesla. "Stačí se podívat například na generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, který se stal terčem mnoha vtipů," uvedl historik.

Strnulý politický systém a snaha udržet pevně moc ve svých rukou vedla nakonec k pádu režimu, který vládl v Československu přes čtyřicet let. "KSČ totiž zůstávala v pozici z dob normalizace na počátku 70. let. Zatímco v okolních státech východní Evropy se komunistické režimy hroutily, Československo ovládlo klima oboustranné nejistoty. Zatímco veřejnost více méně čekala, co se stane, politici zase doufali, že se jim podaří systém upravit tak, aby veřejnost uklidnili a moc udrželi ve svých rukou," soudí Suk. Podle něj byla pro KSČ v období po normalizaci charakteristická nechuť cokoli výrazně měnit. "Je nutné si uvědomit, že celou tu dobu byl u moci Husák, který nějakým velikým změnám moc nakloněn nebyl, což mnoha lidem samozřejmě vyhovovalo. Potom však přišla doba, kdy lidé očekávali posun kupředu, ale nic se nestalo. Společně s frustrací lidí se tak vytvořily podmínky pro to, aby se národ zmobilizoval a vyšel do ulic," sdělil Suk s tím, že vše gradovalo zákrokem pohotovostních pluků proti demonstrantům na Národní třídě.

Souhrou náhod se demonstrace 17. listopadu odehrála v době, kdy většina nejvyšších komunistických představitelů odjela na své chaty a chalupy. Díky tomu nebyli přímo v centru dění a rozhodovat museli jiní. "Především došlo ze strany tehdejších špiček k podcenění situace, která podle nich nepředstavovala vážnější problém. Ti, co rozhodovali, na to neměli dostatečné zkušenost, což další vývoj jen potvrdil," řekl historik.

Zkušení nebyli ani lidé, které sdružovalo Občanské fórum, protože se většinou jednalo o umělce, herce, spisovatele nebo studenty. "Je to logické, protože taková vrstva lidí neměla kde a především kdy vzniknout. V Československu vládla jedna strana a kdokoli mimo ni neměl šanci získat jakékoli vysoké politické zkušenosti," poznamenal Suk. Podle něj odvedlo Občanské fórum největší práci na organizování demonstrací. O řízení státu příliš neuvažovalo. "Vývoj politické situace však fóru nahrál. Stále však nemělo dost lidí, aby se chopilo všech složek moci a muselo proto dojít je kompromisu," popsal historik.

Roli tajných služeb na zosnování listopadových událostí Suk připouští, ale soudí, že cílem nebylo svrhnout socialismus. "Státní bezpečnost nejspíše připravovala zásah proti demonstraci studentů na Národní třídě, ale výsledek měl být odlišný. Předpokládala se spíše občanská nespokojenost spojená s menšími nepokoji. To mělo vést k odchodu Jakešova aparátu a do čela strany dosadit jiné lidi. 'Organizátorům' puče se však celá akce vymknula z rukou a události už nešly zastavit," uvedl Suk, který vidí za koncem socialismu také výrazné přičinění disidentů. "Ať už jde o Chartu 77 a později o Občanské fórum nebo petici Několik vět. To vše pomohlo minimálně narušovat politiku KSČ," dodal historik.

Ladislav Adamec (1926-2007) byl posledním komunistickým předsedou vlády ČSSR. V druhé polovině 80. let patřil mezi zastánce umírněného reformního kursu, hlavně v hospodářské oblasti. Ve dnech po 17. listopadu 1989 začal jednat s představiteli opozice a pokoušel se řešit situaci kompromisem. Po neúspěchu svých snah zachránit vládní a mocenské pozice KSČ rezignoval 7. prosince 1989 na funkci předsedy vlády ČSSR.

Gustav Husák (1913-1991) se stal jednou z nejznámějších postav československého komunistického režimu. Do KSČ vstoupil ještě jako student. Po konci 2. světové války pomáhal organizovat přípravy na únor 1948. Na jaře roku 1950 byl ovšem obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen na doživotí. Stal se tak jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval. Nakonec byl Husák v roce 1960 propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. V 60. letech se stal jedním z hlavních představitelů reformního proudu. Rok po srpnových událostech v roce 1968 se Husák dostal do čela KSČ, aby se v květnu 1975 stal prezidentem republiky. Po 17. listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince jmenoval Čalfovu "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky.

Miroslav Štěpán (1945) představoval symbol československé totalitní moci před rokem 1989. Štěpánovi jsou připisována rozhodnutí, která vedla k potlačování občanských demonstrací v letech 1988 a 1989 včetně demonstrace ze dne 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Koncem listopadu 1989 byl v důsledku Sametové revoluce donucený složit všechny své stranické funkce. Ještě v prosinci 1989 byl zatčený a posléze obviněný z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Stal se jediným vrcholným komunistickým "předrevolučním" politikem, který skončil za své činy ve vězení.

Evžen Erban (1912-1994) byl původně sociálnědemokratickým politikem. V Gottwaldově vládě v únoru 1948 se stal ministrem sociální péče a byl jedním z hlavních organizátorů likvidace sociálnědemokratické strany, která se sloučila s KSČ. Do nejvyšších stranických a státních funkcí se vrátil v období "pražského jara" 1968. Stal se členem sekretariátu ÚV KSČ. O rok později se stal členem komise, která z ÚV KSČ vylučovala reformní komunisty. Erban představoval v minulém režimu politika, který se dokázal vždy dobře a rychle přizpůsobit.

Miloš Jakeš (1922) je český politik, který v letech 1987 až 1989 zastával funkci generálního tajemníka KSČ. V průběhu tak zvané Sametové revoluce byl donucen z vysoké politiky odejít. Původně se po roce 1968 v době normalizace připojil ke Gustavu Husákovi. V souvislosti s politikou Gorbačova v SSSR se stal Jakeš jedním z příznivců reforem. Od roku 1987 zastával funkci generálního tajemníka komunistické strany. Proti narůstajícímu odporu vůči komunistické totalitě se Jakeš neúspěšně pokoušel prosazovat program reforem, přičemž však ve většině případů zůstal pouze u politických slibů. Obecně je považován spíše za konzervativce a odpůrce zásadních politických reforem. Po propuknutí revoluce odstoupil 24. listopadu 1989 ze své funkce.

Jan Fojtík (1928) byl komunistickým politikem a novinářem Rudého práva. Jako ideologický tajemník měl téměř dvacet let poslední slovo k tomu, co se mohlo vysílat v televizi nebo hrát v divadlech. Zodpovídal také za veškeré řízení komunistické propagandy a vědy. Fojtík představoval ortodoxní, dogmatickou marxistickou-leninskou linii. Ve 2. polovině 80. let dokonce vystupoval proti sovětské politice "perestrojky".

Rudolf Hegenbart (1935) byl jednou z šedých eminencí komunistického režimu před rokem 1989 a zároveň jedním z nejvlivnějších komunistů. Bývalý poslední vedoucí XIII. oddělení ÚV KSV, tedy oddělení státní administrativy. To se skládalo ze čtyř odborů. Odbor pro brannou politiku, pro bezpečnostní politiku, pro právní politiku a pro Lidové milice. Do náplně práce tohoto oddělení patřilo ovlivňování politické práce komunistů pracujících například v Generální prokuratuře, Nejvyšším soudu federace, ve federálním ministerstvu vnitra, na ministerstvu národní obrany, v Kanceláři prezidenta republiky, či v Úřadu vlády ČSSR.

Vasil Mohorita (1952) se ve veřejném životě objevil po sovětské okupaci Československa, kdy začal jako komunistický činitel vykonávat funkce v SSM. V roce 1988 byl zvolený členem ÚV KSČ a jeho sekretariátu, a stal se nejmladším členem komunistického vedení. Po 17. listopadu 1989 zaujal SSM kritický postoj k policejnímu zásahu na Národní třídě, a přispěl tak ke vzniku událostí, jejichž běh se Mohorita 20. listopadu snažil ovlivnit osobním vystoupením na Václavském náměstí.

Milán Václavík zastával místo komunistického ministra obrany. Patřil mezi tehdejší konzervativní představitele. K potlačení listopadových demonstrací v roce 1989 nabízel československé vládě pomoc armády. Dvakrát byl však odmítnutý, protože se nejvyšší představitelé komunistického aparátu báli využít k zastavení "kontrarevoluce" vojsko. Nakonec byl ze své funkce odvolán.

Karel Urbánek (1941) byl československým komunistickým politikem. V roce 1986 se stal členem ÚV strany a v říjnu 1988 už členem předsednictva. Po pádu Jakešova vedení byl 24. listopadu zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ a přispěl k tomu, že zastánci tvrdé komunistické linie, kteří uvažovali o nasazení vojsk proti lidem, nezvítězili. V nejvyšší funkci působil jen do 21. prosince 1989.

František Kincl (1941) zastával místo federálního ministra vnitra od 12. října 1988 do 3. prosince 1989. Konzultoval veškeré tehdejší policejní zásahy proti demonstrantům s ÚV strany. Byl ve funkci, když došlo k nejdrastičtějšímu potlačení protivládní demonstrace na pražské Národní třídě, která začala změny v komunistickém aparátu, jež vyústily až ve změnu společenských a politických poměrů.

Denisa Šindlerová | MED

Kurzy

Kurzovní lístek: 19.4.2024 Exchange s.r.o.

EUR 25,230 25,350
USD 23,620 23,800
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma

Nejnovější články