Sociální demokracie nakonec uznala kapitalismus

- Politika autor: Redakce NašePeníze.cz

Sociální demokracie vstoupila do podvědomí veřejnosti již v 19. století, kdy se začala oddělovat od revolučního socialistického hnutí. Ke změnám docházelo napříč desetiletími a v 21. století patří sociálnědemokratické strany k nejsilnějším stranám ve světě.

Sociální demokraté doplatili také na celosvětovou hospodářskou krizi. Lidé totiž v mnoha zemích vsadili na pravicové vlády a úsporná opatření. Ilustrační Foto: SXC

Sociální demokraté doplatili také na celosvětovou hospodářskou krizi. Lidé totiž v mnoha zemích vsadili na pravicové vlády a úsporná opatření. Ilustrační Foto: SXC,zdroj: NašePeníze.cz

Historicky sociálně demokratické strany obhajovaly socialismus v doslovném smyslu, a to třídním bojem. "Strany vznikaly jako protestní zezdola právě na základě vzniku nové společenské vrstvy - dělnické třídy, čímž si získaly mnoho voličů na rozdíl od komunistů, kteří byli politickou elitou," vysvětlil stoupající vliv sociální demokracie v počátcích politolog Jan Bureš.

Ve 20. století však mnoho socialistů a labouristů odmítalo revoluci a jiné tradiční výuky marxismu. Místo toho pokračovali v budování moderní sociální demokracie. Podle sociálních demokratů měl stát základy jak v socialismu, tak v kapitalismu. Jejich cílem bylo vybudování ideálního státu, stojícího na smíšeném hospodářství, čímž se odlišovali od komunistů, kteří chtěli ukončit převahu kapitalismu a zrušit jej. Sociální demokraté chtěli a chtějí kapitalismus reformovat demokraticky a vytvářet programy, které odstraňují sociální nespravedlnost a neúčinnost, vyplývající z kapitalismu.

V mnoha zemích sociální demokraté fungovali vedle socialistů. Podle politologů šlo pouze o jakési formální rozdělení, přestože někdy uvnitř politických stran docházelo ke střetům proudů, například v brazilské Dělnické straně nebo ve francouzské Socialistické straně. V jiných případech sociální demokraté sdíleli názory s politickou pravicí jako Forza Italia (Vzhůru Itálie) nebo Fine Gael (Irský národ nebo Irská rasa) v Irsku. Portugalská sociální demokracie se počítá mezi pravicové strany.

Ve druhé polovině 19. století mnoho stran hodnotilo sebe samy jako společensky demokratické, například německé Allgemeiner Deutscher Arbeiterverein (ADAV, obecná německá dělnická asociace) a Sozialdemokratische Arbeiterpartei (SDAP, Sociální demokratická dělnická strana), v Británii Společenská demokratická federace nebo v Rusku Společenská demokratická labouristická strana. Ve většině případů tyto strany chtěly představit socialismus a zavést demokracii národům, které demokratické instituce postrádaly. Strany byly v 19. století velmi oblíbené právě díky prosazování demokracie.

K rozkolu v socialistickém hnutí došlo během obou válek a v období mezi nimi. Za první světové války reformační socialisté podporovali příslušné národní vlády ve válce, což revoluční socialisté hodnotili jako zradu proti dělnické třídě. Věřili, že pracovníci všech národů by se měli podílet na svrhávání kapitalismu, a nesouhlasili s tím, aby nejnižší třídy byly posílány bojovat a umírat do války. Hořké hádky nastaly uvnitř mnohých stran. Například mezi Eduardem Bernsteinem, vedoucím reformačních socialistů, a Rosou Luxemburgovou, jednou z vedoucích revolučních socialistů uvnitř SPD v Německu.

K nepřekonatelným rozporům uvnitř socialistických stran došlo po vítězství bolševiků v Rusku v roce 1917, kdy revoluční socialisté a komunisté získali v sovětském státu pevnou oporu. Z reformních socialistů se stali státotvorní sociální demokraté a revoluční socialisté se přeměnili na komunisty a stali se součástí Moskvou podporovaného komunistického hnutí. Sovětský svaz podporu komunistů v ostatních zemích zastřešil vytvořením tzv. Třetí Internacionály, známé jako Kominterna (Komunistická internacionála).

Během druhé světové války se prohloubily rozpory mezi sociálními demokraty a komunisty, ale problémy vznikaly i uvnitř sociální demokracie, kde stále ještě zůstávali lidé, kteří věřili v nutnost zrušit kapitalismus (demokraticky bez revoluce) a nahradit ho socialistickým systémem. V důsledku druhé světové války však mnoho stran tento závazek opustilo. Například Sociálně demokratická strana Německa (SPD) v roce 1959 přijala Godesbergův program, který odmítl třídní boj a marxismus.

Přestože během obou válek docházelo k neutuchajícím sporům uvnitř stran, podpora levice značně stoupala.

Od konce 80. let byli moderní sociální demokraté obecně pro smíšené hospodářství, které je v mnoha směrech kapitalistické. Jiné strany přenesly důraz od tradičních zájmů sociální spravedlnosti k lidským právům a environmentálním záležitostem. "Nová témata, názory, obhajování menšin, to bylo to pravé, co politický svět potřeboval. Právě sociální demokracie toho využila ve správnou chvíli," vysvětlil Bureš. V Německu sociální demokraté a jiné levicové strany spolupracují v tzv. červeno-zelené alianci, podobně je tomu také v Norsku.

V západním světě, zvláště v anglicky mluvících zemích, došlo k ústupu od sociální demokracie, protože společenské demokratické hodnoty nebyly pevně zakořeněny v místním právu a kultuře jako jinde. V Británii voliči odmítli Labouristickou stranu (Labour Party´, tzv. Strana práce) čtyřikrát nepřetržitě mezi lety 1979 až 1992. Šéf labouristů Tony Blair a jeho kolegové proto učinili strategické rozhodnutí. Vzdali se tradičních socialistických hesel a stranu posunuli do středu tím, že akceptovali soukromé vlastnictví a kapitalismus jako takový. Labouristická strana vyhrála volby v roce 1997 a v Británii vládla až do roku 2010, kdy ji vystřídala koalice konzervativců a liberálů.

Sociálnědemokratické strany zaznamenaly rozvoj v mnoha zemích, například ve Francii, Německu, Španělsku, Austrálii, Izraeli nebo Brazílii, dominantní postavení mají v severní Evropě. Většina kritiků po celé Evropě však napadá sociální demokraty za to, že zbytečně inklinují k limitované ekonomické efektivitě a růstu, čímž brání vytvoření bohatství, které může určitým způsobem zmírnit dopady globální chudoby. Odpůrci sociální demokracie napadají strany za jejich společenské programy, které znamenají pro státní pokladny velké výlohy a ústí často ve značné deficity rozpočtu.

Sociální demokraté doplatili také na celosvětovou hospodářskou krizi. Lidé totiž v mnoha zemích vsadili na pravicové vlády a úsporná opatření.

-Denisa Šindlerová, Filip Nachtmann | MED