Začátkem letošního roku byly současně spuštěny dva nové systémy vyplácení sociálních dávek na sociální služby a hmotnou nouzi, a to na základě nově definovaného životního a existenčního minima. Jak byste charakterizoval uplynulé dva měsíce? Jako velmi náročné. Komplikace způsobilo hlavně současné spuštění obou nových systémů a nedostatečný čas na přípravu jejich uvedení do praxe. Sociální pracovníci v obcích se museli seznámit jak s uplatňováním zákona, tak se softwarovým vybavením. Ne vždy byla tato příprava ideální. Proškolení lidí na podzim bylo víceméně teoretické a tu praktickou stránku věci, tu skutečnou zátěž, zažili až od 1. ledna. V některých oblastech nezvládaly sítě nával klientů, protože neměly dostatečnou kapacitu, někde dělali chyby i lidé na úřadech. Ale nyní se systém už usadil a k 28. únoru jsme zaznamenali 64 tisíc podaných žádostí o pomoc v hmotné nouzi a téměř stejný počet jich byl vyřízen. Domnívám se, že jsme tu nejtěžší, zaváděcí etapu zvládli – především díky terénním pracovníkům, a nacházíme se tedy už v rutinní fázi. Co je zásadním rysem změny systému? Dávky v hmotné nouzi se stávají adresnější. Například se berou v úvahu skutečné náklady na bydlení, které jsou jiné v malé obci u Plzně nebo ve velkém městě, jako je Brno nebo Praha. Pod pojem náklady na bydlení zařazujeme nejen nájemné, ale i náklady na elektřinu, plyn atd. V každém městě nebo obci jsou náklady rozdílné, a proto v reálu vyplácíme i rozdílnou výši příspěvku. Cílem nebylo na této podpoře ušetřit, ale vyplácet ji spravedlivě. Dalším záměrem bylo zvýšit angažovanost obcí, aby lidem přispívaly na bydlení nebo jim pomohly zprostředkovat byt odpovídající velikosti. To se ale nepodařilo, a podle mého mínění je to nedostatek. Příspěvek totiž hradí stát, a mnohé obce jej proto přidělují paušálně. Ovšem výsledky působení nových zákonů budeme moci posuzovat až po skončení přechodného období, čili v květnu nebo v červnu. V té době také budeme moci říci, kolik dávek a v jakém objemu lidé čerpají. Po vyhodnocení zjistíme, které prvky se osvědčují víc nebo méně, a potom budeme moci uvažovat o možných změnách. To už budete mít také dostatek informací o tom, jak zákon o hmotné nouzi aplikují sociální pracovníci v terénu, že? Určitým nedostatkem je fakt, že tito lidé nejsou našimi zaměstnanci, ale zaměstnanci obcí nebo krajů. Abychom je mohli kvalifikovaně řídit a proškolovat, bylo by jednodušší, kdyby spadali pod nás. Vysoké procento jich nemá totiž přiměřenou kvalifikaci a my ji od nich zatím ani nemůžeme požadovat. Rádi bychom je v budoucnu převedli pod státní správu. Proto bychom chtěli vytvořit národní sociální úřad, s malým „n“, bez nároku na nové úředníky a peníze. Mohl by být spojen s úřady práce, ale také nemusel. V současné době pracujeme na různých modelech, připravujeme alternativní řešení. Dá se říci, že jednotný software je prvním krokem ke sjednocení do zmíněného národního sociálního úřadu, aby všichni úředníci postupovali stejně. Chceme zvýraznit naši tendenci, aby podporu dostal ten, kdo ji skutečně potřebuje, ale nikoliv ten, který systém zneužívá. Jak vysoké byly investice? Náklady na technické vybavení, čili hardware i software, činily asi 570 milionů korun. K tomu přistoupilo proškolování sociálních pracovníků v obcích. Celá suma není nijak nadnesená, když si uvědomíme, že lidem v hmotné nouzi ročně vyplácíme téměř 11 miliard korun. - autor: mpsv, foto: Marián Hošek -