Mnoho otázek se sklade v souvislosti s únorem 1948. Zda šlo o puč, ústavní krok nebo převrat? Zda se tomu dalo zabránit? Podstatným konstatováním historiků je, že nasměrování lidu v Čechách bylo více doleva. Svědčí o tom již volby v roce 1946, kdy komunisté zvítězili drtivě, téměř s dvacetiprocentním náskokem za druhými národními socialisty. Nejvíce hlasů dostala v Čechách, kde získala přes 43% hlasů, na Moravě to bylo o devět procent méně. Na Slovensku však komunisté nevyhráli. Tato fakta jsou jednou z mnoha odpovědí na předchozí otázky. Vše začalo vládní krizí. Eskalaci únorových událostí předcházelo několik okamžiků mezi nimiž je nejvíce historiky popisován okamžik, kdy komunistický ministr vnitra Václav Nosek vyhodil osm nekomunistických velitelů policie a dosadil za ně komunisty. Na schůzi parlamentního bezpečnostního výboru 29. ledna 1948 protestovali poslanci sociální demokracie a národních socialistů proti změnám ve velitelství Sboru národní bezpečnosti (SNB). V pátek 13. února na zasedání vlády se ministr Drtina postavil proti těmto změnám a vláda přijala usnesení poměrem 15:11 hlasů anulující tyto změny. Předseda vlády Gottwald nehodlal toto usnesení splnit. Na schůzi vlády. 17. února byla hlavním bodem programu zpráva ministra spravedlnosti P. Drtiny v souvislosti s usnesením vlády ze 13. února 1948 týkajícího se zneužívání Bezpečnosti komunisty. Komunisté se odporem národních socialistů a záhy i dalších ministrů nekomunistických členů vlády vůči velení pražského Sboru národní bezpečnosti (SNB) cítili zaskočeni. Opozice další zasedání vlády podmiňovala splněním usnesení o bezpečnostní situaci v zemi. Na schůzi vlády 17. února ministr Nosek nedorazil a předseda vlády Gottwald se snažil schůzi přerušit, což se mu i přes protesty nekomunistických stran podařilo a schůze byla odročena na 20. únor. Mezitím 18. a 19. února probíhala horlivá jednání jednotlivých politických stran a Národní fronty. Prezident E. Beneš schvaloval rozhodnutí nekomunistických stran trvat na provedení vládního usnesení o Bezpečnosti z 13. února a do té doby se nezúčastňovat zasedání vlády. Prezident měl podle historiků také podporovat podání demise: „Čím dříve, tím lépe, neboť hlavní je, aby se volby konaly tak brzy, jak jen to je možné“. Závěr stran nakonec zněl, že půjdou na jednání vlády a v případě, že by nebyl splněn požadavek o Bezpečnosti, podají okamžitě demisi. 20. února došlo k očekávané schůzi vlády, ale na jejím začátku v deset hodin byli přítomní pouze komunisté a sociální demokraté. Národně socialistický ministr Zenkl poslal předsedovi vlády Gottwaldovi dopisy v nichž se dotazoval na splnění usnesení vlády z 13. února. Gottwald odpověděl dopisem, že o celé záležitosti bude referovat ministr Nosek. Nejvyšší představitelé tří stran se sešli k poradě, kde Národní socialisté oznámili své definitivní rozhodnutí podat demisi. Ministři lidové strany a demokratické strany se k nim připojili. Dále tyto tři strany vyzvaly sociální demokraty, aby se přidali k demisi. Předsednictvo sociálních demokratů však potvrdilo dřívější stanovisko, že demisi odmítají a vytvoří většinovou vlády s komunisty. Gottwald si již vytvořil své plány na přijetí demise a doplnění vlády. 21. února se dramatická situace vyhrotila i v ulicích Prahy, kdy lidé od deseti hodin dopoledne demonstrovali především na Staroměstském náměstí svoji podporu komunistům. Dav požadoval demisi dvanácti nekomunistických ministrů z celkem šestadvacetičlenné vlády. Navíc komunisté začali organizovat Lidové milice ve velkých závodech Prahy a Bratislavy. 22. únor – Prezident Beneš projevil ochotu přijmout demisi vlády, což bylo pro nekomunistické strany zdrcující poznání. Navíc bylo hlavní událostí dne několikatisícové shromáždění odborářů v pražském Průmyslovém paláci, kde promluvil předseda vlády K. Gottwald. Ještě téhož dne večer vyhrožoval Gottwald sociálním demokratům, že když nepřijmou nabídku vstupu do vlády, tak dojde k rozkolu uvnitř této strany. Začaly být vyzbrojovány Lidové milice a rozkazem ministra vnitra začaly být chráněny důležité objekty. 23. únor – Po informacích z nekomunistických stran, že budou prezidenta podporovat, změnil E. Beneš svůj názor a oznámil předsedovi vlády K. Gottwaldovi, že demisi nepodá. Ten mu však odpověděl, že existují i jiné prostředky, jak vládní krizi vyřešit. Zřejmě měl na mysli to, když ministerstvo vnitra svým nařízením omezilo činnost stran, jejichž ministři podali demisi. Znamenalo to zákaz veřejných shromáždění organizovaných nekomunistickými stranami, zastavení dodávek papíru pro tiskárny tisknoucí noviny a letáky těchto stran atd. Po osmé hodině večer se vydal asi desetitisícový průvod studentů organizovaný národními socialisty na Hrad, podpořit prezidenta Beneše. 24. únor – V pravé poledne začala hodinová generální stávka pracujících, kterých se zúčastnilo kolem 2,5 miliónů. Jejím účelem bylo vytvořit ještě větší tlak na prezidenta republiky, aby podal demisi. Národní socialisté se ocitly v krizi, když navíc přestal vycházet deník Svobodné slovo a strana vážně uvažovala o přechodu do ilegality. Čs. strana lidová prožívala menší tlak ze strany komunistů, ale začala se zevnitř rozpadat, když vznikl akční výbor vedený Plojharem. Skupina sociálních demokratů sdružených a vedených komunisty kolem Fierlingera pak obsadila ústředí své strany. Došlo dokonce k bitkám a komunisté za pomocí lidových milicí obsadili Lidový dům. 25. února – V přítomnosti kancléře Jar. Smutného a vedoucího odborového přednosty presidentovy kanceláře dr. Jana Jíny, předsedy vlády Klementa Gottwalda, prezident republiky přijal v 16:30 demisi, kterou 20. února podali členové vlády. Stejně tak přijal návrh nové vlády, předložený Gottwaldem. Byla středa a Václavské náměstí se odpoledne plnilo davem lidu, panovala slavnostní atmosféra. Známá jsou pak Gottwaldova slova: „Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Jediný kdo se tomuto vzepřel bylo pět tisíc vysokoškoláků, kteří pochodovali na Hrad, aby podpořili prezidenta Beneše, aby nepodával demisi. I přes kordon policistů a Lidových milicí se studentům podařilo na Hrad dostat, ale prezident jejich delegaci nepřijal. Zdroj: Úřad vlády